Láska k přírodě, láska k pozemským stvořením, láska k onomu velkému celku. Začal jsem rozumět hudbě, jež vychází z rozkvetlých květin, hudbě ukryté ve štěbetání ptáků, hudbě potoků či řek, dokonce i hudbě toho nejnepatrnějšího stébla trávy. Ve všem existuje důkaz krásy.

Když se člověk nenaučí naslouchat hudbě přírody a oceňovat její krásu, pak právě to, co ho nutí hledat krásu, zanikne jako stará, zaprášená relikvie. Je snad k objevení kořenů štěstí, hudby, snů a krás zapotřebí psychologická analýza? Hymna přírody vyjadřuje svá podobenství prostřednictvím řečišť a potoků, údolí a luk posetých květinami, lesů plných různých stromů či světel hvězd. Tato hymna člověka přivádí k základním znalostem, díky nimž se učíme rozumět pravdě a žít dobrým životem. Jestliže se člověk naučí naslouchat hudbě přírody a oceňovat její krásu, pak bude jeho duše žít v harmonii se světem. Je jisté, že pak nalezne každý jeho pohyb, každý zvuk své místo v lidské společnosti.

Lidská mysl by měla být cvičena pro lásku k přírodě ještě dříve, než člověk prohlédne koridorem svého života. Je-li lidská mysl cvičena pro lásku, znamená každý rozbřesk na krajině hotové zjevení. Bolest a utrpení života mizí spolu se soumrakem a rozpustí se v ranní mlze. Smrtelnost člověka se obtiskne do pocitu nesmrtelnosti. Pak již nebude utrpení ze strachu a zoufalství, které zdánlivě snáší smrt. Smrt je už celé věky zdrojem pocitů velkého neštěstí, ačkoli právě ve chvíli smrti se lidé učí být součástí nekonečného a věčného. Teprve když se člověk naučí oceňovat přírodu ve své jednoduchosti, budou jeho myšlenky při každém smyslovém kontaktu s přírodou spontánní. Onen vzrušující prožitek, naplněn harmonií s dokonalým orchestrem melodií a ozvěn, vyvěrá z melodií řek, svištění větrů, šumění stromů i ohlušujícího úderu hromu. V takových chvílích padají všechny zábrany a na povrch se prodere světlo vlastního Já. Člověk vystoupá na vrcholek hory či kopců a ohlíží horizont. V hloubi ticha je ukryt zdroj lásky. Samotné porozumění v ní může člověku otevřít její obzory.